Tušení monstra
Alena Šlingerová
Nemusíte být zrovna experty na současnou světovou politiku, abyste rozpoznali, jak aktuální a odvážné dílo vypustil nedávno do světa ruský režisér Andrej Zvjagincev. Film Leviatan (2014), na jehož scénáři spolupracoval s Olegem Neginem, vypráví příběh Kolji, muže ve středních letech s mladou manželkou, pubertálním synem z předešlého vztahu a skromným živobytím na nehostinném pobřeží Barentsova moře. Ústřední postava rozhodně není žádný „geroj“ ani prvoplánově nevolá po divákových sympatiích. Přesto jeho souboj s monstrózním aparátem ruského správního systému, který usiluje o jeho majetek a potažmo celou existenci, zřejmě málokoho nechá chladným.
Tento systém nachází své ztělesnění primárně v postavě starosty města, má však i méně konkrétní formy. Kolju obklopují nejrůznější podoby agrese, korupce, bezpráví a hlavně neprůstřelný automatismus toho všeho. Je to absurdní svět, ovšem jen do té míry, do které působí zároveň realisticky. A z portrétu na zdi starostovy pracovny na něj dohlíží usmívající se Vladimir Putin. Fotografické portréty a jiné symboly moci figurují v celém filmu. Ostatně také starostův úřad, policii či soudy je možné vnímat jako pouhé indexové znaky, za kterými zůstává onen hrozivý všeovládající leviatan jen tušený.
Téma i jeho dějové a vizuální rozpracovaní dělají z Leviatana velkolepý film, chtělo by se říci něco jako „rusky monumentální“. Hodně společného má ale také se skandinávskými kinematografiemi. Má k nim blízko geograficky, jelikož se natáčel na poloostrově Kola, a představitel Kolji, skvělý Alexej Serebrjakov, by do nich zapadl svou fyziognomií i projevem. Chybí tu však charakteristický skandinávský humor, tragikomika. Zvjagincevův snímek si drží čistý tragický tón, aniž by to něco ubíralo z jeho přitažlivosti a naléhavosti. Vůbec je neobyčejně soudržným a stejnorodým celkem. I motiv milostného trojúhelníku, který se zprvu jeví jako nadbytečný, nakonec do skladby příběhu organicky zapadne.
Zvjagincev přímými citáty i nepřímo výstavbou filmu odkazuje na starozákonní Knihu Jób. Jistě ne každý dokáže tradiční, například právě biblická, schémata variovat tak, aby výsledek nepůsobil uměle. Zvjagincevovi se variace podařila dokonale, méně pochopitelné je její zbytečné explicitní rozkrývání v dialozích. Kromě Jóba se tvůrci nechali inspirovat také Kleistovým Michaelem Kohlhaasem a prvotním impulsem byl údajně skutečný příběh amerického autoopraváře Marvina Heemeyera, který prošel světovými médii v roce 2004.
Nadčasové téma filmu se klene nad všední životní realitou jeho postav. Její obraz je naturalistický a smyslový. Skoro jako by z filmu přímo čpěl pach ryb, bahna, vodky, které se tu během dvouapůlhodinové stopáže vypije několik litrů, a ohníčků rozdělávaných v troskách kostela. Ze záběrů snímaných pod bíle zataženým nebem a s malou hloubkou pole zase jako by vanul přímořský chlad. Leviatan má vygradované mrazivé finále, ale tím tak úplně nekončí. Pocity a otázky, které vyvolává, jsou až příliš snadno přenosné mimo prostor kina.
Leviatan
režie Andrej Zvjagincev
2014, 141 minut, česká premiéra 13. 11. 2014
