český divadelní a literární kritik, lékař a básník, publicista a překladatel

 

Narodil se 12. září 1887 ve Slaném v rodině židovského obchodníka se střižním zbožím. Ve Slaném absolvoval gymnázium (mat. 1906) a poté studoval medicínu ve Vídni. Po dvou semestrech (1906–1907) přestoupil v roce 1908 na pražskou německou univerzitu, kde roku 1913 odpromoval. Poté začal pracovat v Brně jako zubní lékař, souběžně s lékařskou profesí se však věnoval i činnosti literární. Byl spoluzakladatelem časopisu Scéna, věnovaného soudobé reflexi divadla. Stýkal se s umělci kolem S. K. Neumanna a Karla Čapka, před válkou spolupracoval také s Viktorem Dykem a redakcí brněnských Lidových novin. Blízké přátelství jej pojilo s jeho redakčním kolegou ze Scény, divadelním kritikem Josefem Kodíčkem. Na počátku první světové války byl povolán na ruskou frontu, kde nakonec 23. srpna 1914 zemřel ve vojenském lazaretu v Nisku (tehdejší Halič, dnešní Polsko) na úplavici.

 

Literární činnost zahájil již v gymnaziálních letech − jeho anonymní příspěvky otiskla periodika Světlo a Svobodný občan. Zpočátku spolupracoval s K. H. Hilarem – překládal a psal medailony či divadelní referáty pro knižnici Moderní bibliotéka a časopis Divadlo. Jako divadelní kritik odmítal inscenační a scénografický deskriptivní realismus a realistický psychologismus v herectví. Pracoval s pojmem dramatičnosti, jenž v sobě obsahoval požadavek konfliktnosti, akčnosti a také dynamičnosti dramatu. Taussigovy názory souzněly s tehdejší reflexí duchovní proměny doby, jež se opírala o filozofii času Henriho Bergsona, a v roce 1913 se zapojil do generační diskuze, v níž bylo primární otázkou právě pojetí vztahu umělce ke skutečnosti. Ve svém manifestačním programu Umění aktivitou (1913) představil pojetí literárního kritika jako kritika životního – tento nový typ kritika měl vycházet ze svého vztahu k soudobému životu. Jeho koncepce životní kritiky koresponduje s kritickou metodou Karla Čapka, ovšem s tím rozdílem, že Taussigovy postoje jsou prezentovány mnohem radikálněji. Kromě toho usiloval též o popsání specifičnosti soudobé tvorby autorů židovského původu. Taussigovy příspěvky nacházíme v řadě periodik – Rozvoji, Českožidovském kalendáři, Lidových novinách, Pokrokové revue, Přehledu či Volných směrech. Vedle kritických a polemických příspěvků se věnoval také poezii. Jeho nepříliš rozsáhlá básnická tvorba byla inspirována především italským futurismem a prostřednictvím proudu asociací představovala dynamický obraz moderního světa s motivy moderní techniky a velkoměstského prostředí (Balada kouzelníkova, Den). Taussig se rovněž pokusil o sepsání dramatu Na lodi Uran, které však zůstalo nedokončeno. V roce 1910 přeložil Šťastného pokrytce od anglického esejisty Maxe Beerbohma, o dva roky později pak novelu O mladé vdově a šlechtici z pera italského spisovatele Mattea Bandella. 

 

LITERATURA:

 

(1) TICHÝ, Martin: Kritické dílo čapkovské generace (2009), s. 103–107.

(2) VOJTĚCH, Daniel – SOLDÁN, Ladislav: Ervín Taussig. In Lexikon české literatury 4/I (2008), s. 856–857.

 

ODKAZY:

 

Vratislav Färber: Ervín Taussig, jeden z nejhybnějších 

 

(Tereza Pulcová)