Po stopách umělkyně hledající své kořeny
Lucie Zemanová
Ana Mendieta se narodila na Kubě v roce 1948. V roce 1961 nastal na Kubě převrat a kvůli politické činnosti jejího otce ji rodina společně s její sestrou nedobrovolně poslala do Spojených států, tehdy jí bylo dvanáct let. Ana tak se svou sestrou vyrůstala v náhradní pěstounské rodině ve státě Iowa. Nikdy se s novou zemí příliš nesžila a stále se snažila hledat své kořeny a vlastní identitu. Tak se stala ztráta domova, odloučení od rodiny a zpřetrhaní kulturních vazeb základními motivy, jež ji provázely po celý život a které se prolínají celou její tvorbou.
Je to vůbec poprvé, co je v České republice představeno autorčino ucelené dílo. Umělkyně, která patří k významným tvůrcům pozdního 20. století, je v naší zemi téměř neznámou. Anin styl se nedá jednoduše zařadit do žádného konvenčního uměleckého rámce, z nichž se i sama autorka snažila po celou svou kariéru vymanit. Škatulkování a užívání nálepek jako je land art, body art, konceptuální umění či dokonce feminismus jí nebylo vlastní, chtěla „pouze“ tvořit umění. Její krátký, přesto však velice plodný umělecký život skončil stejně tragicky, jako začal – v roce 1958 Ana zemřela při pádu z okna svého newyorského bytu ve 40. patře. Byt sdílela se svým manželem a minimalistickým umělcem Carlem Andrem, který byl obžalován z její vraždy, avšak po třech letech soudních procesů byl zproštěn obžaloby.
Pojem „stopy“, který v sobě nese název dotyčné výstavy v Rudolfinu, je velice výmluvný. Autorka vytvářela stopy vlastního těla, stopy z bahna, písku, krve, ohně, květin, kůry, peří a mnohých dalších materiálů. Po velkou část své krátké kariéry se věnovala takzvaným zemním tělovým sochám, kdy naaranžovala vlastní tělo do krajiny, aby s krajinou jakoby splývalo, nebo v ní naopak vytvářelo různé stopy. Často se při tom inspirovala přírodními kulty. V uceleném souboru, který vznikl již za jejích studentských let, jsou patrné především motivy rituálů a archetypy bohyní.
V některých svých dílech autorka inklinuje rovněž k feminismu, například v díle Znásilnění (kde samu sebe naaranžovala coby znásilněnou ženu), které vzniklo jako reakce na událost, jež v předešlých dnech proběhla médii. K podobně laděným dílům můžeme zařadit také díla jako Otisky skla na těle nebo Variace obličejové kosmetiky, jejichž prostřednictvím kritizovala současný pohled na vnímání lidského těla.
Základním symbolem a prvkem propojujícím její díla je nestálost a dočasnost, autorčiny instalace v krajině s ní postupně splývají a zanikají. Proto se snažila zachytit svá díla jinak, a to pomocí fotografií a krátkých filmů, používala různě barevné filtry či vytvářela rámy fotografií. V tomto ohledu se vymykají pouze její pozdější díla, kdy se přesunula z krajiny do svého ateliéru, aby zde vytvářela především sochy.
Retrospektivní výstava, která v Galerii Rudolfinum vznikla ve spolupráci s londýnskou Hayward Gallery a jejíž součástí jsou též přednášky či komentované prohlídky, pokrývá celou, i když ne příliš dlouhou uměleckou dráhu Any Mendiety. Představuje ji jako vlivnou umělkyni, která dokáže promlouvat ke každému – člověk má na výstavě pocit, že její díla jsou mu dobře známá.
Ana Mendieta: Traces / Stopy
Galerie Rudofinum
2. 10. 2014 až 4. 1. 2015
