český symbolistní básník a autor krátkých lyrizovaných próz 

 

Pocházel z rodiny advokátního úředníka. V rodné Nové Pace vychodil obecnou a měšťanskou školu, potom se stal kopistou v dílně novopackého malíře Václava Kretschmera. Od roku 1914 byl zaměstnán jako úředník a později prokurista v textilní továrně, s níž v roce 1921 přesídlil z Nové Paky do Prahy, do penze odešel roku 1935. V roce 1928 byl zvolen řádným členem ČAVU, působil v Umělecké besedě, Kruhu českých spisovatelů (též jako funkcionář) a v redakční radě časopisu Lumír (1928–31, 1932–37), spolupracoval s grafickým sdružením Hollar. Udržoval přátelské vztahy se svým krajanem J. K. Šlejharem a s Karlem Sezimou, později i s Jiřím Karáskem ze Lvovic a zejména se spisovateli z okruhu Lumíra – Viktorem Dykem, Hanušem Jelínkem, Františkem Skácelíkem aj. Zemřel v Praze roku 1942 po dlouhodobé srdeční chorobě, ale pohřben je v Nové Pace.

 

Již v raném věku začal psát básně, které od roku 1896 nepravidelně vycházely časopisecky na stránkách Volných směrů, Zlaté Prahy či Rozhledů. Oficiálně ovšem vstoupil do literatury vyzrálým knižním debutem Svět smutných (1899), básnickou sbírkou navazující na odkaz dekadentní a symbolistní poezie Karla Hlaváčka. Hudebním veršem rozvíjel motivy citlivě odstíněných nálad, snovosti, ztráty milované bytosti, opuštěnosti a samoty, touhy po věčnosti a ideálu, zasazené do koloritu symbolických krajin duše a naplněné sugestivní baladičností. I pro jeho následující sbírky (Klekání, 1900; Jedy a léky, 1901) byly příznačné tóny neurčité tragiky a pesimismu, spojené s barvitým viděním, k nimž přistoupilo využívání historických a legendárních fabulí a postupně i výrazová  extenzita a dekorativnost.  Opolského lyriku  stále častěji opanovával  projev skepse,  ironie a sarkasmu (Pod tíhou života, 1909), jenž nacházel uplatnění i v kritických komentářích k dobovému společenskému a politickému životu (Hrst ironie a satiry, 1911). Nakonec jeho poezie ulpěla v poloze monotónního verbalismu a hymnického parnasismu, opakovaně vyjadřujíc odtržení od světa, vysílenost, stárnutí, zklamané iluze i nostalgické návraty do prostředí maloměsta a přírody rodného kraje (Verše o životě a smrti, 1918; Hory a doly a lesy, 1931). Básnickou obrodu znamenala předposlední sbírka Čtení z hvězd a obelisků (1936), reflektující v novoromantickém duchu místo člověka v kosmickém řádu. Souběžně s poezií psal Opolský krátké lyrizované prózy, expresionisticky zobrazující fantaskní a bizarní situace s motivy násilí či erotiky a pracující s náměty z různých kultur a historických epoch, pohádky, legendy i osobité vize a evokace minulosti (Kresby uhlem, 1907; Demaskovaní, 1916; Muka a zdání, 1921; Z těžkého srdce, 1925; Upír a jiné prózy, 1926; Víry i tůně, 1928; Miniatury, 1930; Visuté zahrady, 1935). Autor tu uplatnil svou bohatou imaginaci, důraz na detail a schopnost poetické zkratky. Jediným větším uznáním Opolského tvorby se přitom stala Státní cena za literaturu, kterou dostal v roce 1927 za knihu Upír a jiné prózy. Jeho poslední knihou, vydanou už posmrtně, se stal soubor próz Hranolem křišťálu (1944). Většina Opolského děl vyšla malým nákladem v bibliofilských edicích.

 

LITERATURA:

 

(1) KOSTIUK, Pavel: Básník ohromujícího ticha. In: J. Opolský: Staré lesy (2010), s. 139–148.

(2) SLAVÍK, Ivan: Básník miniatur a devadesátá léta. In: J. Opolský: Představení v soumraku (1968), s. 7–23.

(3) ZIZLER, Jiří: Jan Opolský. In: Lexikon české literatury 3/I (2000), s. 682–684.

(4) ZIZLER, Jiří: Jan Opolský. In: Slovník českých spisovatelů (2000), s. 492.

 

ODKAZY:

 

Jan Opolský: Sám všechen život býti (ed. Petr Fabian)

J. Opolský na blogu Jaromíra Typlta

 

 

(Petr Nagy)