(vl. jm. Theodor Adalbert Rosenfeld) 

 

český satirický básník a prozaik, autor svébytného jazyka s originální slovotvorbou a proslulý mystifikátor

 

Narodil se 23. dubna 1891 v Praze jako deváté dítě (a pohrobek) do rodiny židovského lékaře venerických chorob, jeho děd byl rabínem v Hlohovci. Rané dětství prožil na Domažlicku, v roce 1900 se s matkou vrátil do Prahy, kde studoval na gymnáziu a obchodní akademii (maturoval 1911). Po maturitě odjel na rok do Anglie, poté pracoval jako zemědělský dělník na Sedlčansku. V roce 1915 byl nájemcem vinárny Taverna v Praze na Smíchově, pak dělníkem v přístavu a na nádraží. V roce 1916 byl povolán na válečnou frontu, téhož roku se však ze zdravotních důvodů vrátil z Temešváru zpět do Prahy. V roce 1917 působil jako kancelářský pomocník na pražském místodržitelství, poté učil angličtinu na jazykové škole Polyglotta (1917–1921). Dále pracoval jako anglický překladatel námořní společnosti, korektor ve státní tiskárně či literární poradce podniků Lucerna. V roce 1923 si nechal úředně změnit jméno na Bohdan Vojtěch Šumavanský. Na sklonku 20. let spolupracoval se satirickým časopisem Trn (v roce 1929 mu zde vychází série epigramů Literární zádrhel) a s časopisem Dobrý den. Během protektorátu se hlásil ke slovenské národnosti a několikrát byl vyslýchán gestapem. Po roce 1945 sporadicky přispíval do denního tisku, v roce 1952 také do časopisu Nový život. Stal se členem Syndikátu československých spisovatelů, avšak nedařilo se mu svá díla publikovat. V 50. letech se ocitl v nelehké sociální situaci, odkázán na podporu Svazu československých spisovatelů. Tehdy se také prohlubuje Fieldův sklon k alkoholismu, který jej spolu s počínajícím duševním onemocněním přivádí na léčení do bohnické psychiatrické léčebny (1954–1955). Zemřel 4. srpna 1969 v Praze. Po celý život byl považován spíše za svérázného bohéma než za opravdového literáta. Spolu s Jaroslavem Haškem patří k tuzemským průkopníkům literární mystifikace – viz jeho četná civilní jména a umělecké pseudonymy (Rosenfeld, Šumavanský, Theodore Rosi Field, Vratiprst Choromysl Krombožinec).

 

Nejstarším známým Fieldovým rukopisem je Prakršno (1914), groteskní mystifikační slovník, v němž jsou pomocí hesel psaných zaumným jazykem poprvé představeny postavy Krhútů a bůh kanálů Lomikel. K tomuto námětu se Field v pozdějších básních a prozaických zlomcích ještě několikrát vrátil, a zejména na sklonku života usiloval o vytvoření uceleného textu s touto tematikou. Také ve Fieldových básních a epigramech se prolínají parodické ohlasy folkloru a je v nich patrná inspirace poetikou nonsensu, dadaismu a vůbec hry s jazykem. V duchu sžíravé sebeironie je psána jeho první vydaná sbírka Kosočtverce na ohradách (1930), která zčásti ironicky reflektuje vlastní život autora a zčásti prostřednictvím nelichotivých epigramů útočí na soudobé literární veličiny. V dalších sbírkách jsou vedle ironie a jazykové i sémantické hravosti přítomny rovněž sociálně satirické názvuky (sbírka Kruhy pod očima, 1933) a pocity deprese a skepse (sbírka Lomikel na dlásnech, 1937). V 50. letech působí Fieldova tvorba jako projev marné snahy a často i záměrné neschopnosti dostát požadavkům své doby – v nejlepších textech pak jde o svéráznou politickou satiru, která tvoří polemický pandán k tvorbě tehdejších oficiálních autorů. Pobyt v psychiatrické léčebně se stal silnou inspirací cyklu Šestnáct pavilonů z let 1954–1955. Zatím nejúplnější pohled na Fieldovo dílo poskytuje soubor Kosočtverce na ohradách (ed. Petr Kovařík, 1998), který obsahuje reedici tří autorových sbírek a edici podstatné části jeho literární pozůstalosti, která vycházela v různých výborech v samizdatu během 70. let (Prakršno, Tři sbírky básní, Výbor básní nalezených v pozůstalosti – vše z roku 1977) a později v letech devadesátých (Morodochium, 1990; Lomikel a jiné zádrhele, 1990; Gottwaldovi do ouška, 1992; Odysea nočního buditele, 1993). Fieldův originální básnický jazyk zůstával dlouho bez odezvy. Teprve po létech bylo jeho dílo akceptováno pražskými recesisty a v pražské hospodské společnosti zdomácněla některá jeho rčení (např. „není méci - není déci“, kde tvar "méci" je zkratka pro "mecenáš"). V prozaické podobě ožili po dlouhých letech jeho Krhúti zásluhou adaptací Ervína Hrycha, jenž je rozšířil do formy obsáhlé Krhútské kroniky (ale zde už šlo spíše o satirickou alegorii na politickou garnituru než o původní autorův mystifikační záměr).

 

LITERATURA:

 

(1) KOVAŘÍK, Petr: T. R. Field. In: Lexikon české literatury 2/II (část Dodatky, 1993), s. 1277–1278.

 

ODKAZY:

 

Petr Kovařík – Karel Piorecký: T. R. Field (heslo ve Slovníku české literatury po roce 1945)

Radko Pytlík: Tajemství mystifikace

 

(Richard Hrob)