kontroverzní italský básník, prozaik a dramatik ovlivněný symbolismem a dekadencí, rozmařilý dandy, vášnivý letec a blízký přítel Mussoliniho

 

Narodil se 12. března 1863 a jeho příjmení znělo původně Rapagnetta – aristokratické jméno mu propůjčil vzdálený strýc, který jej adoptoval. Jeho otec byl povoláním geometr, majitel pozemku a hostince v Pescaře, který většinu svého času prohýřil s ženami – tuto vlastnost po něm podědil i jeho syn. Jako nejmladší potomek byl velmi hýčkán a upřednostňován před dvěma svými staršími sestrami. Díky této výchově nabyl již v raném věku značného sebevědomí a zde lze také hledat počátky jeho pohrdání ženami a sklonu k narcismu. V pubertě začal být vzdorovitý, za peníze od rodiny si kupoval extravagantní drahé obleky a různé módní doplňky. V šestnácti letech se už choval jako pravý dandy a kromě toho objevil kouzlo poezie. V roce 1881 odmaturoval a začal v Římě studovat literární historii a filozofii. Již ve dvaceti letech se oženil s kněžnou Marií Hardouin de Gallese, s níž měl celkem tři děti. Jejich manželství skončilo po osmi letech a velký podíl na tom měl samozřejmě narcis a erotoman D'Annunzio, který vedl nezřízený život a utrácel peníze ve velkém. V roce 1885 absolvoval souboj, který vyprovokovaly jeho vlastní výroky v tisku a z něhož si odnesl velkou jizvu na hlavě. Od té doby nosil hlavu vždy pečlivě oholenu, aby utržená jizva pořádně vynikla. Významným milníkem v jeho životě a velkým zdrojem inspirace pro něj bylo setkání s významnou italskou herečkou Eleonorou Duseovou. Během jejich pětiletého vztahu napsal úctyhodných 20 000 veršů v lyrických básních a 12 000 veršů v dramatech. Spisovatel se určitým způsobem zapsal též do historie aviatiky – v roce 1909 se konal v Brescii mezinárodní letecký den, jehož se zúčastnil i šestatřicetiletý D'Annunzio. Po skončení prohlídky nastoupil do letadla, které sám pilotoval, a to aniž by někdy absolvoval jedinou hodinu létání. Díky svému marnotratnému životnímu stylu byl nucen v roce 1910 utéct před věřiteli do Paříže. Po vypuknutí 1. světové války vstoupil D'Annunzio roku 1915 do vojenské služby – nejprve sloužil u námořnictva a poté u letectva, kde létal coby pozorovatel, kulometčík a bombardér. Nesporný vliv měl Gabriele D'Annunzio na italského diktátora Benita Mussoliniho, jenž se jím inspiroval třeba v návrhu uniforem pro své spolubojovníky – černých košilích a čepicích připomínajících fezy. Ačkoliv D'Annunzio nebyl členem fašistické strany, měl k Mussolinimu velice vřelý vztah a vysloužil si proto přezdívku „Jan Křtitel fašismu“. Naopak pro samotného spisovatele byl velkým vzorem filozof a spisovatel Friedrich Nietzsche, v němž spatřoval spasitele nové rasy „vznešených a svobodných“ jedinců. V roce 1924 král Viktor Emanuel III. dal na Mussoliniho radu a jmenoval D'Annunzia knížetem Montenevosa a později prezidentem Akademie věd. Zbytek života strávil spisovatel na zámku, který dostal od fašistů a kde se v kokainovém opojení a obklopen prostitutkami věnoval už jen básnické tvorbě. Zemřel 1. března 1938 na následky mrtvice.

 

První báseň – ódu na tehdejšího italského krále Umberta – uveřejnil v sedmnácti letech a své rané verše poslal uznávanému spisovateli a nositeli Nobelovy ceny za literaturu Giosuèovi Carduccimu, jehož přičiněním vyšly nakonec knižně pod názvem Primo vere (Začátkem jara, 1879) a záhy se dočkaly i druhého vydání. Kromě poezie přispíval také do novin a psal drobnou prózu. Velké pozornosti se dostalo jedné z jeho dalších sbírek, Intermezzo di rime (Intermezzo veršů, 1883). V roce 1889 napsal svůj první román Il piacere (Rozkoš) – autobiografické dílo, jehož hlavním hrdinou je narcistický umělec Andrea Sperrelli. Autor zde vyzdvihuje krásu života, který v jeho představách zahrnuje ženy, vášně, lásku, umění a další požitky. Mezi další jeho významné romány patří L'innocente (Nevinný, 1892) a Il trionfo della morte (Triumf smrti, 1894). D'Annunziova literární tvorba je silně ovlivněna francouzskou školou symbolistů, obsahuje ale též mimořádně brutální násilné scény a popisy neobvyklých duševních stavů. Kvůli specifické povaze své tvorby se záhy stal mluvčím znuděných a přecitlivělých intelektuálů z lepší společnosti. Díky vztahu s herečkou Eleonorou Duseovou začal spolupracovat s divadlem. K jeho nejdůležitějším hrám patří lyrická fantasie Il sogno di un mattino di primavera (Sen jarního jitra, 1897) a tragédie La città morta (Mrtvé město, 1899), napsaná pro francouzskou herečku Sarah Bernhardtovou. Dále je autorem her Sogno di un pomeriggio d'autunno (Sen podzimního odpoledne, 1898), La Gioconda (1899) či Francesca da Rimini (1902). Ve všech jeho dramatech hrála jeho partnerka Eleonora Duseová. Příběh svého vztahu k této herečce popsal v díle s názvem Il fuoco (Oheň, 1900). Zásluhou dramatu La nave (Loď, 1908) se stal miláčkem italského národa, neboť v něm probouzel hrdost a rozněcoval sny o světovládě. Svou zkušenost s létáním zúročil v románu Forse che si forse che no (Možná ano, možná ne, 1910), který oslavuje volnost muže nad oblaky, smyslnost a podmanění ženy. Ve Francii napsal spolu s Claudem Debussym pro baletní tanečnici Idu Rubinštejnovou hudební hru Le martyre de Saint Sébastien (Mučednická smrt svatého Šebestiána, 1911), která sice nebyla při svém uvedení příliš úspěšná, ale nakonec se během dvacátého století dočkala celé řady mnohem úspěšnějších zpracování.  

 

LITERATURA:

 

(1) LEITNER, Thea: S mým srdcem nelze si jen hrát – pět příběhů o lásce (2001), s. 161–208.

(2) VYKOUPIL, Libor: Vlastenecký aviatik v černé košili. In: Host, roč. 24, 2008, č. 3, s. 18.

 

ODKAZY:

 

Jana Máchalová: Pečeť italské krve (Příběhy slavných vil)

Libor Vykoupil: Ecce homo – kontroverzní spisovatel Gabriele D'Annunzio

 

 

(Lenka Dostálová)