Čtení dobré až k vzteku
Petr Nagy
Spisovatel, hudebník, historik umění a nakladatelský redaktor Milan Urza (*1983) si za hlavního hrdinu svého prozaického debutu zvolil postavu vskutku neobvyklou – starozákonního proroka Jeremiáše (někdy též Jeremjáš). Příběh člověka povolaného k tomu, aby tlumočil Boží soud nad nehodným lidstvem, který za své poslání zaplatí osamělostí, utrpením a nakonec i vlastním životem, je bezesporu slibným uměleckým námětem. Také se v dějinách naší literatury neobjevuje poprvé. V roce 1937 vyšel ve Vídni německy psaný román Franze Werfela Höret die Stimme, do češtiny přeložený Bohumilem Černíkem a vydaný poprvé roku 1967 ve dvou svazcích pod názvem Jeremiáš: Slyšte hlas (druhého vydání v jediném svazku nazvaném Jeremjáš se pak dočkal v roce 1992), který vznikal pod dojmem neblahých událostí v Německu a v příběhu těžce zkoušeného proroka a despotického babylonského krále Nabukadnezara proto nebylo těžké spatřit paralelu s Hitlerovým pronásledováním Židů. Jiří Orten zase napsal – pod pseudonymem Jiří Jakub – básnickou skladbu Jeremiášův pláč, která vyšla coby soukromý tisk Zdeňka Urbánka k Novému roku 1941. Urza ovšem ve své novele Jeremiášův vztek nakládá s postavou proroka způsobem velmi neotřelým a ryze současným.
Náboženské motivy byly přítomny již v autorových dvou básnických sbírkách Uprostřed noci (2003) a Pukliny (2008), stejně jako pochmurné až dekadentní vize našeho světa či naturalistické obrazy lidské tělesnosti a sexuality, které patří k dalším příznačným rysům Urzovy prozaické knižní prvotiny. Útlá novela vydávaná za "fiktivní útržek legendy o Jeremiášovi" sestává z osmi číslovaných kapitol a dvou textů mezi ně vložených, kde slovo od hlavního hrdiny a vypravěče Jeremiáše dočasně přebírá dvojice dalších postav, "svědek první" doktor Řehoř a "svědek druhý" tělocvikář Hlíva. Tato "intermezza" tak vnášejí do textu další biblický motiv – svědecký pár, jaký nacházíme třeba ve Zjevení Janově ("A povolám své dva svědky, a oblečení v smuteční šat budou prorokovat tisíc dvě stě šedesát dní"). Urzův Jeremiáš má ovšem řadu rysů přináležejících spíše samotnému Ježíši, ostatně i svůj příběh nám vypráví coby třiatřicetiletý (tedy v Kristových létech) a čekající na smrt z rukou malověrných.
Děj novely se začíná odvíjet hrdinovým narozením, těžko ovšem mluvit o žánru bildungsromanu, když novodobý prorok přichází na svět sice v dětské podobě, ale obdařen zcela vyspělým rozumem, ba i darem řeči. Jeho matka navíc umírá při porodu a vlastní otec v něm spatřuje spíše malého ďábla než-li světce. První měsíce a roky hrdinova života se tak nesou v duchu neustálé přetvářky, komplikované však tím, že Jeremiáš dost dobře neví, jak by se měl coby malé dítě správně chovat. Celou situaci dále ztěžuje jeho předčasně probuzená sexualita, jejíž projevy autor líčí s gustem místy až lehce perverzním, a přesto nikoliv vulgárně. K nevšednímu hrdinovi se postupně přidruží hned několik neméně osobitých postav – milovaná chůva Marie se "šílenými ňadry", Jeremiášova zaostalá sestra, vzhledem i pachem připomínající rybu a přezdívaná Ropucha, nebo chlapcův beznohý kamarád Hlavonožka, který celý život tráví na rukou s hlavou dole.
Jakoby už tak nebyl Jeremiášův úděl dost těžký, musí se vyrovnat s dalšími nezáviděníhodnými "dary" – nezadržitelnými záchvaty vzteku, zrzavými vlasy (považovanými místními za pekelné znamení) a především se svou rolí proroka, který bez vlastní vůle čas od času promlouvá ke svému okolí nelidským hlasem ("Zněl strašně silně, dunivě, až mi rozdrkotal zuby; zahřměl celým pokojem, a přitom jeho tón se podobal komářímu pištění"). Přesto se po jistou dobu cítí být šťastným, třeba když naslouchá Mariině hře na piano nebo se někde toulá s Ropuchou a Hlavonožkou ("Miloval jsem svět, dokud jsem mohl objevovat jeho tajemství"). Dokonce i Jeremiášův otec časem přivykne pohledu na svého nevšedního potomka, byť v tom nějakou roli hrají jeho kontakty s bohatým podnikatelem Fárou (milionářovo první setkání s novorozeným světcem popisuje doktor Řehoř a zmiňuje přitom Jeremiášovo plivnutí na darovanou minci – a v Urzově sbírce Pukliny zase nalezneme "Jidášův peníz", "ten s plivancem").
Proroci ovšem nepřicházejí na svět vezdejší, aby tu vedli spokojený život, což dokládá i vyprávění druhého ze svědků, tělocvikáře Hlívy, zachycující Jeremiášova krušná léta dospívání, prožívaná v naprostém osamění mezi vrstevníky rozdělenými na jeho uctívače a pomlouvače. Osud hlavního hrdiny očividně postupem času nabíral stále dramatičtější a tragičtější spád – čtenáře však namísto dalšího poutavého líčení prorokova života čeká velké rozčarování, neboť zhruba v těchto místech kniha Milana Urzy končí. A to je také jediná, zato však fatální slabina novely Jeremiášův vztek, která by snad mohla být někdy zpětně vykoupena vydáním jejího pokračování. Protože vykolejit vlak uprostřed fascinující jízdy nadmíru poutavou krajinou autorovy imaginace (osázené nadto znepokojivými ilustracemi Pavla R. Vejrážky), to se zkrátka nesluší, zvláště když už byly ohlášeny další slibné zastávky. Jaké zkoušky čekaly na proroka coby dospělého muže, proč se nakonec ocitl zkrvavený a zjizvený ve společnosti doktora Řehoře, čekaje na "to příšerné ráno", a co je vlastně zač Pán lesa?
Existuje samozřejmě množství knih, které po dočtení jen neochotně odkládáme, málokterá z nich se ovšem s námi loučí tak výsměšným a krutým zaklapnutím, jako nadmíru slibná Urzova prozaická prvotina. Originální zápletka, množství zajímavých postav, autorův osobitý styl, upomínající místy (spolu s náboženskými motivy) třeba na Caveův román A uzřela oslice anděla – všechny tyto kladné atributy Jeremiášova vzteku se vinou nepochopitelného autorova rozhodnutí proměňují v příčiny spravedlivého vzteku čtenářova.
(in Půlnoční expres XII/MMXIV)
Milan Urza: Jeremiášův vztek. Trigon, Praha, 2014, 1. vydání, 144 stran
