Chladná prosba o empatii
Michaela Horynová
Bratři Dardennové postavy svých filmů vždy staví do nezáviděníhodných pozic. Často jsou nuceny rychle se zorientovat ve svém životě, vymanit se ze sociálního bahna a ještě řešit závažná morální dilemata. Film Dva dny, jedna noc osvědčený scénář pozměňuje jen lehce. Hlavní postava tentokrát musí sebrat sílu k tomu, aby dokázala probudit svědomí v těch ostatních. Cenné na filmech bratrů Dardennových je to, že nenastolují otázky hypotetické. Vybízejí k promýšlení problémů, které se dotýkají nás všech, někdy zprostředkovaně, ale častěji až příliš osobně. Jejich filmové fikce věrně kopírují sociální realitu našich dnů.
Sandra (Marion Cotillard) chce po prodělané nemoci nastoupit zpět do práce, ale dozví se, že s jejím místem se už nepočítá. Sandřin nadřízený zjistil, že stejnou práci zaměstnanci odvedou i v méně lidech, bez Sandry. Vzít ji zpět by bylo neekonomické, firma přece musí obstát v konkurenci volného trhu. Sandra má jen jedinou naději – může zůstat, pokud se její kolegové a kolegyně vzdají prémií. Buď jejich prémie, nebo její místo. Jiná možnost není. O tom, jak důležité je pro Sandru si práci udržet, nejlépe vypovídá otázka její dcery: „Když mamka ztratí práci, zase onemocní?“ O povaze Sandřiny nemoci se divák dozvídá nepřímo a spíš si jen domýšlí, že jde o problémy psychické. Při představě ztráty práce Sandra zapochybuje i o své existenci. Přímo říká, že neexistuje, že není nic a nikdo. Bez placené práce jako by lidský život neměl smysl. Sandře ale nejde jen o peníze, chce dokázat, že žije, že ji lidé vnímají, že jim na ní záleží. Proto se rozhodne za své místo bojovat a přesvědčit své spolupracovníky, aby se kvůli ní prémií vzdali, aby hlasovali pro ni. Dochází tak k souboji sobeckých, ale ne neopodstatněných zájmů. Sandřiny spolupracovníci pocházejí z různých sociálních vrstev a všichni si nemohou dovolit prémii jednoduše odmítnout. Pro Sandřiny kolegy tedy vůbec nejde o jednoduchou volbu, pro rozhodnutí je nutné sáhnout hluboko do svého svědomí, nebo onen vnitřní hlas ignorovat.
Chvíle rezignace se rychle střídají s opětovným zažehnutím naděje. Sandřino snažení přesvědčit své spolupracovníky za dva dny je vyčerpávající a tento pocit naprosté únavy Dardennové dokázali dostat ven z plátna pomocí stále se opakujícího scénáře rozhovorů. Pocity vyčerpání umocňují i dlouhé záběry, jak Sandra chodí od domu k domu či jak trpí jako spolujezdec v autě při úmorných cestách za kolegy. Díky snímání ruční kamerou má film až dokumentární charakter, ten je ostatně pro bratry Dardenny typický. Divák může jako nezúčastněný pozorovatel nahlédnout do soukromí Sandry a její rodiny, zároveň je ale mezi ním a rodinou ponecháván jistý odstup. Film tak balancuje na křehké hranici intimity. I v Sandřiných nejtěžších chvílích kamera zůstává v roli pouhého hosta a obrazy se zcela nepropojují s duševním rozpoložením hrdinky. Kvůli tomu není možné ji odevzdaně litovat. Kamera není empatická, ale spíše chladně věcná.
Divák se nemůže zcela vcítit do Sandřiny situace, a přitom přesně to ona žádá od svých spolupracovníků. Pochopení nedůvěrného je ale velice těžké. Divák nedostává prostor k soucitu, ale ani potřebný čas, který by strávil jen se Sandrou a jejími myšlenkami. Snímáním postav z patřičné vzdálenosti, minimem detailních záběrů tváře, ale také absencí hudebního podkresu je divák ušetřen jakéhokoliv citového vydírání. Sílu přesvědčit tak má jen Sandřin srozumitelný příběh a jasný cíl. A to jak v případě jejích spolupracovníků, tak v případě diváků. Spolupracovníci i diváci jsou navíc pod časovým tlakem, nemají na pochopení Sandřiny pozice dlouhé týdny, ale jen pouhé dva dny. Dva dny a jednu noc, pak přijde hlasování o jejím dalším osudu ve firmě. Striktně stanovený termín, který má v klasickém hollywoodském filmu zvyšovat divákovo napětí, zde působí sice jako jistý vykřičník, ale v divákovi není budován strach z toho, že Sandra svůj úkol nestihne. Rozuzlení není vyčkáváno s dramatickým napětím, ale s pocitem již zmíněné vyčerpanosti. Nevolnost z očekávání se tak dostaví nejspíš až v posledních minutách – když se otevřou dveře po sčítání hlasů.
Bratři Dardennové chtějí rozřešit netriviální otázky. Je důležitější moje, nebo její štěstí? Jsou naléhavější mé, nebo její potřeby? A – snad ta nejzávažnější – budu prospěšná i bez placené práce? Jakou budu mít hodnotu? Budu existovat? První dvě otázky vyžadují značnou dávku empatie. Pro spolupracovníky je těžké se do Sandry vžít, nejspíš ji ani příliš důvěrně neznají. Navíc v Sandřin neprospěch hraje to, že ne každý se do její situace opravdu vžít chce. Divákům je ve vcítění největší překážkou odtažitý styl vyprávění a chladný odstup kamery. Pochopení Sandry tak pro ně znamená stejnou výzvu jako pro její kolegy. Ve zdánlivém nedostatku filmu je tedy paradoxně i jeho největší síla. Na otázku o hodnotě života, a zda je možné ji vyjádřit penězi, film neodpovídá a vlastně ji i nastoluje spíše mimoděk. Sandra potřebuje vědět, že ona sama má hodnotu, že za něco stojí, proto nechce být doma na podpoře. To není příběh jen jedné ženy, ale celé západní společnosti, ve které je jako užitečná chápána pouze práce finančně ohodnocená. Práce v domácnosti není považována za produktivní. Pletí záhonků, mytí nádobí, učení se s dětmi ve světě čísel nemá žádnou hodnotu. Alespoň ne takovou, která by byla vyjádřitelná penězi. Dardennové nemají ambici svými filmy měnit svět, ale to neznamená, že se svět proměnit nemůže. Naděje tu je. A tak snad můžeme společně se Sandrou říct: existujeme, peníze náš život nedefinují, to my.
Dva dny, jedna noc
režie Jean-Pierre Dardenne, Luc Dardenne
2014, 95 minut, česká premiéra 4. 12. 2014
